Konec a výsledky 1. světové války přinesly pro značnou část obyvatel Horšovského Týna velké rozčarování. Rozpad Rakousko – uherské monarchie a vznik nového státního útvaru – Československé republiky - od základu převrátily Sýpka postavená rolnickým družstvemdosavadní jistoty, v nichž doposud žili. Jen těžko se smiřovali se skutečností, že i když několik desítek horšovskotýnských mužů položilo životy za císaře pána, byli po skončení války občany státu, a to občany druhé kategorie, ve kterém se cítili jako cizinci, že hlavou státu není stařičký mocnář, ale nějaký český profesor, o kterém v životě neslyšeli, že kníže pán je obyčejným panem Trauttmansdorffem, že je konec s okázalými slavnostmi na zámku, jaké se konaly například při návštěvách anglického krále. Není tedy divu, že počáteční vztah týnských Němců k novému režimu byl spíše ostražitý, nebo dokonce nepřátelský. Navenek se projevil přihlášením se vedoucích představitelů města k myšlence odtržení pohraničních oblastí obývaných Němci od nově vzniklé Československé republiky a jejich přičlenění k Německu, případně Rakousku. Československá vláda, aby udržela integritu země, byla nucena zasáhnout v pohraničí silou. Do pohraničí napochodovaly vojenské jednotky posílené oddíly Sokolů, aby zajistily elementární pořádek. 6. prosince 1918 byl Horšovský Týn obsazen třemi stovkami českých vojáků, byly zajištěny hlavní správní budovy: budova okresního hejtmanství a okresního soudu, radnice, četnická stanice, poštovní úřad, železniční stanice a samozřejmě kasárna.

Vedoucí představitelé města byli internováni ve vazbě u plzeňského krajského soudu. Dlužno podotknout, že po noci, kterou strávili v celách vazební věznice, byli všichni propuštěni domů. K uklidnění situace pak přispěla i ta skutečnost, že československá správa ponechala ve funkcích představitele města i okresu. Horšovský Týn měl v období mezi dvěma válkami následující pozici. Město bylo sídlem politického okresu Horšovský Týn, který se skládal ze soudních Tři generace rolníků na poli u Šibeničního vrchuokresů Horšovský Týn, Poběžovice a Hostouň. Sídlily v něm okresní hejtmanství (hejtmanem byl JUDr. Beno Petula, ve městě respektovaná osobnost, po něm pak JUDr. Hans Liebscher, synovec dlouholetého ředitele měšťanské školy a známého vlastivědného činitele Karla Liebschera), okresní soud s vazební věznicí, berní úřad, lesní správa, posádkové velitelství a četnická stanice. Toto vše byly orgány státní správy. Samosprávu na okresní úrovni představovalo třináctičlenné okresní zastupitelstvo, které však mělo pouze funkci poradního orgánu. Vlastní samosprávu města řídilo městské zastupitelstvo, složené ze třiceti členů, kteří mezi sebou volili desetičlennou městskou radu. V čele města stál starosta, zastupovaný dvěma místostarosty. Horšovský Týn byl se svým okolím v této době stále ještě orientován na zemědělství a zpracovatelskou výrobu s tímto odvětvím spojenou. Větších průmyslových podniků bylo poskrovnu, jejich výroba vycházela ze zpracování místních zemědělských produktů a okruh jejich odběratelů nepřesahoval nejbližší okolí. Ve městě stále převládala řemeslná malovýroba určená pro místní trh. Dá se říci, že město s nejbližším okolím představovalo jakýsi uzavřený hospodářský okruh. Vývozním artiklem přesahujícím hranice regionu a země byly zemědělské produkty, a to především dobytek, s nímž se v Horšovském Týně od nepaměti čile obchodovalo a na zdejší trhy s dobytkem přijížděli bavorští a často i švýcarští obchodníci. Podmínky pro tento obchod se vznikem republiky nijak výrazně nezměnily. Nejvýznamnějšími zemědělskými podnikateli ve městě se stali židovští nájemci půdy, kteří už dříve měli propachtovanou trauttmansdorffskou půdu, a to společnost Abeles a Popper, která fungovala na velmi zajímavém rodinném základě. Oba dva protagonisté si vzali za manželky sestry, a stejně tak to učinili i jejich synové. Tato „rodinná pouta“ utužovala vzájemnou soudržnost firmy. Společnost Abeles a Popper prosazovala moderní Ledování pro potřeby městského pivovarutechnologické postupy, využívala strojních zařízení, zaměstnávala několik desítek zemědělských dělníků, pro které postavila v Lazcích domky. Zejména Karel Abeles proslul jako vynikající zemědělský odborník. V rámci společnosti hospodařil na bývalých knížecích dvorech Nový Dvůr a Dolní Metelsko, specializoval se na chov mléčných plemen hovězího dobytka, která přivezl ze Švýcarska. Ještě v roce 1938, před svou nucenou emigrací do Kanady, investoval do automatické dojící linky a zařízení na výrobu jogurtu, který spolu s mlékem určeným pro kojeneckou výživu dodával do Plzně a do celé republiky. Menší zemědělští vlastníci tvořili většinu podnikatelů v Horšovském Týně. Byli sdruženi do svépomocného družstva, které mohlo lépe obstát v konkurenci na trhu. Družstvu patřil družstevní lihovar v Pivovarské ulici a sýpka spojená s čističkou obilí nedaleko nádraží, jedna z největších investičních akcí ve městě ve 20. letech. Dalším významným sdružením týnských zemědělců byl plemenářský spolek, založený už roku 1895. Obstarával nákup plemenných býků ze Švýcarska, pravidelně pořádal výstavy a trhy plemenných zvířat, nejprve ve Hřbitovní ulici a posléze v Domažlické ulici. Vlastní obchod s dobytkem měli ve svých rukou židovští velkoobchodníci, kteří navázali obchodní vztahy i se zahraničím. V tomto oboru prosluly především dvě rodiny – Eksteinovi a Schleissnerovi. Také největší průmyslový podnik ve městě byl úzce spojen se zemědělskou výrobou. Byl jím měšťanský pivovar. Pivovar měl výstav 15 000 hl piva ročně, disponoval stáčírnou s automatickým plněním sudů a lahví a vlastním vozovým parkem. Na svůj pivovar byli horšovskotýnští občané opravdu hrdí. Vždyť s výjimkou zámecké hospody, kterou zásoboval knížecí pivovar ve Staňkově, se v týnských hostinských zařízeních točilo výhradně pivo z měšťanského pivovaru. Zemědělské produkty zpracovávalo také několik mlýnů. Nejvýznamnějších z nich byl Panský mlýn ( Herrenmühle ) ve směru na Semošice, který patřil Josefu Trägerovi. Součástí mlýnu byla elektrárna Obchod výrobce luceren Gabriela menšídodávající proud do celého města. Mezi podnikatelskou činnost, která nejvíce prosperovala a zaměstnávala nejvíce lidí, patřilo stavebnictví. V Horšovském Týně působilo několik velkých stavebních firem a stavebních podnikatelů. Největší z nich byla firma Kopta a Giebisch, která si vybudovala sídlo na Malém Předměstí. Oba podnikatelé vystupovali někdy samostatně, často se však spojovali. Podařilo se jim získat pro sebe největší veřejné investice, kde bylo investorem město nebo stát, jako byla stavba menšinové české školy ve Vrchlického ulici nebo budova pošty u zámku. Dalším významným stavebníkem byl Wenzel Benda, který ve směru na Domažlice vystavěl celou ulici, která podle něho dostala i jméno. V samostatných živnostech a obchodech pracovalo bezmála 200 lidí, vlastníků živnostenského oprávnění. Nejvíce bylo krejčích a dámských krejčových, mezi obchodníky obchodníků s dobytkem a především majitelů hostinských zařízení. Ve městě byly dva velké hotely – Traube a Forster a dalších 18 restauračních zařízení. Při této příležitosti je třeba zmínit i konzumní a spořitelní družstvo „Volkswohl“, které vybudovalo v pol. 20. let velký konzumní dům v Pivovarské ulici. O finanční zajištění podnikatelské činnosti v Horšovském Týně se staralo několik finančních institucí. Největší z nich byla Družstevní spořitelna a záložna založená roku 1869 se sídlem v hotelu Forster na náměstí. Dále sem patřila Zemědělská okresní záložna a své pobočky měly ve městě Raiffeisen Bank, Německá agrární a průmyslová banka a Česká spořitelna. Druhá polovina 20. let byla obdobím hospodářské konjunktury. V Horšovském Týně byla ve znamení horečné stavební činnosti. Ke stavebnímu boomu přispěla i možnost výhodného získání stavebních parcel, když kníže Trauttmansdorff byl nucen prodávat i pozemky přímo ve městě. Vznikly tak celé nové ulice – Bendova, Plzeňská – i celé předměstí – Malé Předměstí. Velká hospodářská krize na počátku 30. let na horšovskotýnské občany nedolehla s takovými důsledky, jako tomu bylo v jiných pohraničních oblastech, kde byl soustředěn lehký, např. Textilní průmysl. Zemědělství a s ním spojený zpracovatelský průmysl nebyly tolik postiženy. V Horšovském Týně se spíše setkáváme s projevy, které souvisejí se snahou veřejných institucí zmírnit dopady krize, jako byly veřejné zakázky a práce. Právě na počátku 30. let se takto budovala kanalizace a dlážděný povrch v Nádražní ulici, podobně dostalo úplně novou podobu i náměstí a další velkou investiční akcí města byla příprava rekonstrukce bývalého pivovaru na městskou halu na konci 30. let. V roce 1921 žilo v Horšovském Týně 3 117 obyvatel, z toho se 2 521 hlásilo k německé národnosti, 534 k československé, 11 k jiným národnostem a 51 bylo osob s cizí státní příslušností. Ve městě žila také malá židovská komunita, čítající zhruba 70 osob, většina z nich se v roce 1921 přihlásila k německé národnosti. V roce 1930 se národnostní složení výrazně nezměnilo. Pro Horšovský Týn bylo typické, že národnostní složení určovalo i rozmístění obyvatel v katastru města. V Horšovském Týně byly ulice, kde žili výhradně Němci a ulice, kde žili převážně Hotel Förster menšíČeši. Českou čtvrtí tak bylo Malé Předměstí, ulice kolem nově budované menšinové školy a kolem tzv. „úředního domu“, kde si stavěli rodinné domky čeští státní zaměstnanci a jejich rodinní příslušníci. Naopak v historickém centru města žili pouze Němci a někteří židé. Ti měli své domy také v Nádražní a Pivovarské ulici. Na vrcholu společenského žebříčku přirozeně stála knížecí rodina, i když ta v těchto letech výrazně zchudla. Počátek tohoto procesu nastartoval svým nákladným způsobem života, provázeným řadou dluhů starý kníže Karel Johann, jehož pohřeb v roce 1921 byl na dlouhá léta poslední velkou událostí, ve které hrála knížecí rodina hlavní roli. Trauttmansdorffové se z života města stáhli, většinu času trávili ve Vídni, k nově vzniklé republice cítili spíše odpor. Mezi nejbohatší občany ve městě patřili velcí nájemci půdy, velkoobchodníci s dobytkem, advokáti, majitelé velkých stavebních firem, lékaři, bankovní ředitelé. K vyšší společnosti ve městě se řadily především rodiny MUDr. Rudofského, okresního hejtmana JUDr. Petuly, jeho nástupce JUDr. Liebschera, někteří důstojníci vojenské posádky, ředitelé zámecké správy, ředitel nemocenské pokladny. Svou společenskou prestiž dávali tito lidé najevo především výstavbou honosných rodinných sídel – reprezentativních vil. Z období mezi dvěma světovými válkami pochází nejvíce z nich. Absolutní většinu obyvatel Horšovského Týna tvořil tzv. střední stav : drobní zemědělci, živnostníci, řemeslníci a obchodníci. Osob samostatně výdělečně činných bylo v Horšovském Týně několik set. Velmi důležité bylo, že valná část z nich měla ke své živnosti ještě drobné zemědělské hospodářství nebo byla jinak spojena s půdou. Toto zakotvení jim umožňovalo snáze překonat období, kdy se podnikání nedařilo, především v době hospodářských krizí. Opravdu chudých lidí a lidí na okraji společnosti bylo v Horšovském Týně málo a město pro ně mělo připravenu pomocnou sociální síť. Pro nejchudší a nemajetné občany byl zřízen už před válkou obecní chudobinec ve Obchod konzumního družstva v Pivovarské ulici menšíHřbitovní ulici, pro válečné sirotky a opuštěné děti Sirotčinec sv. Josefa v Nové Vsi. Na vzniku obou zařízení měla velkou zásluhu i kněžna Josefína z Trauttmansdorffu, která na ně také finančně přispívala. Charitativní činnost byla ve městě poměrně rozvinutá a umožnila v době poválečné krize na počátku 20. let rozšířit kapacitu chudobince úpravou bývalého pivovaru. V době konjunktury pak počet nemajetných osob poklesl natolik, že budovu pivovaru nebylo už třeba a město mohlo uvažovat o její rekonstrukci na městskou halu. O společenský rozvoj města se starala řada institucí, z nichž nejdůležitější byly instituce vzdělávací – školy a školská zařízení. V Horšovském Týně bylo dvojjazyčné školství. Ve městě působila německá chlapecká obecná a měšťanská škola v Nádražní ulici, německá dívčí obecná a měšťanská škola v ulici J.Littrowa, německá mateřská škola a od pol. 20. let německá živnostenská škola pokračovací. Stejné školní instituce byly od roku 1919 zřizovány i pro české děti. Jednalo se o tzv. menšinové školy, kterým poskytoval československý stát všestrannou podporu. Výstavba nové moderní budovy české obecné a měšťanské menšinové školy ve Vrchlického ulici, kterou navštěvovala zhruba stovka českých dětí z města a okolí byla jednou z největších veřejných investic v této době. Občanská společnost se v Horšovském Týně rozvíjela v řadě spolků. Některé byly organizovány podle národnostních hledisek, např. většina německého obyvatelstva byla ve Spolku německých rolníků (Bund der deutschen Bauern), Češi se zase podíleli na činnosti místní pobočky Národní jednoty pošumavské, společenský život Židů probíhal uvnitř židovské náboženské obce. V jiných spolcích najdeme příslušníky všech etnik pohromadě. Největšími z nich byla organizace dobrovolných hasičů, dále tělovýchovné jednoty a sportovní oddíly. Mladí lidé rádi účinkovali v ochotnických divadelních představeních. O tom, že společenskému a kulturnímu životu se ve městě přikládal velký význam, svědčí např. vybudování městského parku, který se stal hlavní městskou nedělní promenádou, dále pak velkorysá rekonstrukce bývalého pivovaru na městskou halu s promítacím sálem, která se připravovala v 2. pol 30.let, přičemž je třeba podotknout, že občané města mohli v té době využívat další společenské sály v hotelu Traube, v restauraci Radbusa a v restauraci Morgenstern v Kapucínský klášterPlzeňské ulici, kde se také konala filmová představení. V místním politickém životě měli převahu německé politické strany, které představovaly politiku loyality k stávajícímu státu a které bývají někdy označovány jako strany aktivistické. V městském zastupitelstvu pravidelně zasedali německá lidová strana, později Svaz rolníků, německá sociální demokracie a němečtí křesťanští sociálové. Na politickém okraji stály německé nacionalistické strany, které ve 20. letech v komunálních volbách většinou vůbec nekandidovaly nebo nezískaly žádné mandáty. Svaz rolníků reprezentoval zájmy drobných a středních vlastníků půdy, jeho voličstvo i program byl blízký české agrární straně. Sociální demokracie byla stranou úředníků, advokátů a dalších zástupců svobodných povolání, dále ji volila převážná část židovských obchodníků. Křesťanští sociálové reprezentovali ty vrstvy obyvatelstva, které byly úzce napojeny na katolickou církev. Jako „šedá eminence“ pak politiku této strany výrazně ovlivňoval arciděkan Msgre. Leopold Klima. Do městského zastupitelstva pravidelně kandidovala a své zástupce tam měla volební uskupení českých politických stran, počet jejich mandátů se v třicetičlenném zastupitelstvu pohyboval mezi třemi a čtyřmi. I v této době platilo, že se do městského zastupitelstva dostávaly především obecně známé osobnosti bez ohledu na stranickou příslušnost. Velmi nízká byla v zastupitelstvu účast žen, za celé období se tam objevily pouze dvě. Žádná ze tří velkých politických stran výše uvedených nezískala nikdy takovou převahu, aby mohla sama ovládnout radnici. Vždy se musela domlouvat s jedním nebo oběma svými konkurenty. To vedlo k jisté stabilitě a kontinuitě práce na radnici, kde se v zastupitelstvu i radě často objevovali titíž lidé, pouze v jiných funkcích. Rok 1935 se ukázal i v Horšovském Týně jako přelomový ve smyslu nástupu vypjatého německého nacionalismu, jak ho představovala Sudetoněmecká strana Konráda Henleina, ve které se už tehdy začínaly projevovat první náznaky jejího příklonu k hitlerovskému nacismu. 31. ledna 1935 vystoupil na předvolebním mítinku SdP v sálu hotelu Traube před zhruba 2 500 posluchači Konrád Henlein Vítězství SdP ve dvojích volbách roku 1935 sice posílilo její pozice, ale v běžném životě města se to zatím příliš neprojevilo. Městskou samosprávu drželi pevně v rukou představitelé německých aktivistických stran, československé státní orgány pracovaly spolehlivě a tradičně mírně konzervativní, ale národnostně toleranční prostředí města nedávalo příčinu k nějakým ostrým Budova okresního soudu a hejtmanstvíprotičeským nebo protižidovským vystoupením. Horšovskotýnští občané i nadále využívali výhody vzájemné spolupráce mezi různými národnostními skupinami obyvatelstva, zejména na poli hospodářském a nakonec měli raději klid a jistotu a vážili velmi opatrně, na čí stranu se přiklonit. Zdánlivý poklid trval až do roku 1938 Situace ve státě i ve městě se zásadně začala měnit v jarních měsících roku 1938, a to zejména po anšlusu Rakouska v březnu 1938. 23. března splynuli němečtí agrárníci a křesťanští sociálové se Sudetoněmeckou stranou a jejich ministři ve vládě podali demisi. V politické praxi v Horšovském Týně to znamenalo, že radnici od tohoto okamžiku de facto ovládala SdP. Situace v pohraničí se nadále radikalizovala po sjezdu SdP v Karlových Varech, kde K. Henlein vyhlásil požadavky autonomie pro sudetské Němce v pohraničí. Na konci května 1938 se konaly obecní volby. Dopadly podle očekávání drtivým vítězstvím Sudetoněmecké strany, která získala 82% hlasů ( to znamená téměř 100% hlasů německy mluvících obyvatel ) a 25 mandátů do obecního zastupitelstva. České volební uskupení obdrželo 15% hlasů a 4 mandáty, což se rovnalo procentuálnímu zastoupení Čechů ve městě, a 3% hlasů pro židovskou volební stranu představovalo jedno křeslo v obecním zastupitelstvu. Při těchto jednoznačných počtech samozřejmě vyvstala otázka, zda má vůbec smysl, aby se Češi a Židé na práci v zastupitelstvu podíleli. Tuto otázku za ně nakonec vyřešil dramatický spád událostí, které směřovaly k tragickému rozuzlení v září a říjnu 1938. 9. září 1938 pronesl Hitler útočnou řeč na sjezdu NSDAP v Norimberku, která se stala signálem pro vyvolání nepokojů v pohraničí. V samotném Horšovském Týně byl v té době relativní klid, daleko dramatičtější situace byla v jiných oblastech horšovskotýnského okresu, na Hostouňsku a Poběžovicku, kde došlo k útokům henleinovských bojůvek na příslušníky finanční stráže a četnictva. Byli první mrtví a ranění. Proto když vláda vyhlásila 16. září výjimečný stav a rozpustila SdP, týkalo se to i okresu Horšovský Týn. Do Horšovského Týna a ostatních obcí přišla československá armáda. Další události jsou dostatečně známé : jednání Hitlera s Anglií a Francií, demise vlády, mobilizace, mnichovský diktát a kapitulace československé vlády a prezidenta Beneše. Při koncipování mnichovského diktátu bylo Horšovskotýnsko zahrnuto do tzv. V. zóny, kde mělo Městský mlýn menšínejprve dojít k referendu o připojení k Německu a teprve poté k odstoupení pohraničních území. Je všeobecně známo, že když Hitler dostal to, co požadoval, žádné referendum nepřipustil a národnostně smíšená území s přibližně 50% německého obyvatelstva jednoduše vojensky obsadil. Přesto právě příslušnost k V. zóně znamenala, že podle harmonogramu přijatého v Mnichově měly německé jednotky obsadit Horšovský Týn 8., případně 9. října, což se nakonec také stalo. Většina českého obyvatelstva opustila město ještě na konci září, poslední vlak odjížděl z Horšovského Týna směrem na Staňkov ve večerních hodinách 30 .září. Odchod českých úředníků a jejich rodinných příslušníků se obešel bez závažnějších incidentů, pouze za slovního napadání a posměšného pískotu místní nacistické lůzy, která se shromáždila na nádraží při odjezdu posledního vlaku. Pokud české rodiny neodešly dříve, braly si s sebou jen nejnutnější osobní zavazadla a přišly o většinu nemovitého i movitého majetku. Spolu s nimi odcházela do vnitrozemí i část horšovskotýnských Židů, kteří ve velké většině netušili, jak strašný osud jim budoucnost přinese. Necelá polovina horšovskotýnských Židů, především těch majetnějších, byla předvídavější a připravovala se zhruba od června 1938 na emigraci. Vůdčí osobností celé skupiny čítající třicet osob byl Karel Abeles. Konečné rozhodnutí pak padlo v polovině září, kdy se začaly i v Horšovském Týně objevovat první projevy antisemitismu. Díky pomoci přátel z finančních institucí ve městě, které židovští podnikatelé měli, se jim podařilo prodat své majetky a získat finanční prostředky na cestu. To jen ukazuje, že ne všichni Němci v Horšovském Týně podlehli nacistické propagandě. Židovská skupina opustila tajně Horšovský Týn a odešla do vnitrozemí. Vlastní cesta do emigrace proběhla začátkem října za velmi dramatických okolností, když na Karla Abelese vydalo gestapo zatykač, a proto musela skupina volit přelet přes Německo letadlem do Belgie. Poté následovala cesta do Londýna a plavba do cílové země – Kanady. Na začátku října 1938 zůstali v Horšovském Týně pouze příslušníci československé armády. 8. října došlo k jednání mezi československými a německými důstojníky o předání města. Následující den vstoupily do města německé jednotky.

1.máj 1936 menší